Georgius Zrunek:

2 MŠE ze sbírky HARMONIA PASTORALIS (1766)

aneb

Rozverné Věrné Vánoce

jako most mezi adventem a masopustem

zpívají a na dobové nástroje hrají soubory

GREGORIANA

&

:II:RITORNELLO:II:

Paradox Života získaného skrze Smrt, na kterém stojí celé Křesťanství, se podobá paradoxu Muziky. Muziky živě hrané a zpívané, protože nahrávky na a v médiích jsou jen vzpomínkou; hrou na Muziku, jejím konkurentem a ač mohou být skoro neomylné a takřka dokonalé, živé nejsou. Nejsou vanutím a vadnutím, nejsou tedy Muzikou. Pointou Muziky je její prchavost, pomíjivost, křehkost, která ji ale právě logicky předurčuje za poselkyni věcí věčných, baBožských. Tón musí odeznít, umřít, aby tak nastavil zrcadlo Věčnosti a Nekonečnu...

Asi všechny Mise které živé Muziky užily byly úspěšné. Crha a Strachota (barokně Cyril a Metoděj), Jesuité v Indii Staré i Indii Nové (Americe), františkáni na Slovensku... Proč? Živá Muzika je vždy zcela universální řečí, jazykem daleko srozumitelnějším než jsou slova. Slova jsou také důležitá, nakonec i na začátku bylo Slovo nejspíš zazpívané. Výtrysk radosti se děje i beze slov, stejně tak i žalost má své zvuky mezi všemi tvory všeobecně srozumitelné.

Betlémářství se někdy říká Zmrazené divadlo. Správnější název by byl Podchlazené. Proč? Nikoli pro svou česky hřejivou zimní náladu nebo „jen“ Ježíškovo nepohodlí, ale pro jakýsi zpomalený pohyb betlémských figur, který kdysi stále plynul: Betlémy či „Jesličky“ našich dědečků a babiček neměly své figurky neměnně připevněné, ale v kulisách krajiny se denně trochu pohybovaly, podle běhu biblických událostí. Po vykázání betlémů z kostelů císařem Josefem II. se stavění Betléma stalo rodinnou hrou neboli „dívadlem“, které později poodstrčil německý měšťanský jehličnatý stromeček. Jesle se stavěly na začátku Adventu, uklízely nejdřív na Hromnice a po celou dobu se plynule „biblicky“ pohybovaly. Tak Jiří Trnka vzpomíná na své sledování Betléma Ladova, Josef Lada na Betlém Alšův, Mikoláš Aleš na ... pra-Betlémy, atd....

Svatý František Serafínský na kopci v Greccio v roce 1223 založil nový proud projevu zbožnosti: už dávno ve středověku vlastně přišel Božímu Lidu v rámci Mše na pomoc svou „barokní“ inscenací Živého Betléma. Když bylo totiž potřeba opravit ruinu kostelíka, sezval k Jeslím „Ježíškovy potencionální sponsory“ - Darovníky - s tím, co kdo měl. To byla ovšem jen jedna polovina nového projevu zbožnosti. Ta druhá, neviditelná a o to důležitější, se odehrává v nás samých - stavěním „Jeslí“ - pozváním Ježíška--Dítěte--Boho-Člověka do chlívku svého srdce.

Františkáni, jako chudý, ba žebravý řád, mají ve svém Řádu příkaz přijímat dary a zákaz platit za ně penězi. Nesměli honorovat ani muzikanty! Proto varhaníka, většinou mnicha, krmili (viz jeho povinnost přijímat dary!) a veliké noty vystavené na notovém pulpitu byly pak připraveny pro každého, kdo přišel. Podle známé české koledy, kde se zpívá „...A co my Ti nuzní dáme, darovati co nemáme? My Ti zadudáme, písně zazpíváme!...“, ti nejchudší platili vždy muzikou... Zvláštní sorta takzvaných františkánských mší- Opus Franciscanum byla tedy vždy otevřena improvisaci, různým hlasům i nástrojům, či zbožným žertům. Svatý František z Assisi sice miloval a propagoval skromnost a chudobu, ale zároveň horlil pro obřadnickou nádheru bohoslužby.

Logicky, protože se u františkánů asi nikdy tak docela nevědělo, kdo bude hrát a zpívat krom krmeného varhaníka například na vánoční Mši, jsou františkánské vánoční mše psány spíše jako scénář než jako partitura. Tak jako v loutkovém nebo v živém barokním divadle, při slabém a mihotavém osvětlení totiž nebylo tak důležité to, co je vidět, ale to, co vidět není. Mnoho důležitých not nebylo zapsáno, ale nahrazeno nějakým pokynem, party samotné byly pak hudebníky improvisovány. improvizovány.

Notový zápis bez živě předaného návodu - manýry - bývá kamenem úrazu a zdrojem nepochopení stylu. U Zrunka je však překvapivě vše jasné, vidíme-li sled obrazů vetkaných mezi noty a mezi písmena slov srdcem. Varhany nejspíše stály na místě (odtud i „varhanní positiv“), ale ostatní hudebníci a zpěváci se možná pohybovali, podobně jako figurky ve „zmraženém divadle“ stále přestavovaného Betléma: přicházeli, přecházeli, hráli a zpívali, odchádzeli, netančili také? Vždyť každý pohyb v a k hudbě je vlastně tancem!

Ve Mši se potkává Nebe a Země, Duch a Tělo, u Jeslí se potkávají chudáci a Králové, Hlupáčci a Mágové. Ve vánočních mších Jiřího Zrunka (a to za přispění a připění Edmunda Paschy?) se potkává bravurně naznačený „vysoký“-„haydnovský“ styl s „nízkým“- s lidovou muzikou. Přitom nám tuto „lidovou muziku“ zapsal velmi dobře vzdělaný zástupce vyššího stavu, byť z žebravého řádu. U mnoha hudebních památek bychom měli lépe váhat, zda jde o zápis pravé hudby lidové, nebo o jen o její stylisaci, nápodobu. Pak bychom pochopili i dvojakost „folklóru“!

Ve Zrunkově particellu jsou v instrumentačních pokynech jmenovány některé nástroje: z „vysokého“ světa: clarini, tedy trompety, ovšem zásadně jen „naturální“, tedy bez klapek a děr, na které dnes skoro všichni trubači hrávají, v f ladění, kterou jsme sehnali originální; tuba pastoritia, tedy trombita - pastýřská trouba, kterou jsme v délce 4 metrů museli nechat vyrobit. Jiné nástroje jsou jmenovány v textech vložených pastorel: husle, drumle, piščalky, farfajka - nejspíše ona lidová obdoba „šalamajky“, předchůdce klarinetu, gajdy, Barbora - basa... Některé varhany ve Zrunkově době bývaly vybaveny i zvláštními rejstříky, jako je Ptačí Zpěv, který jsme napodobili vodou plněnými hliněnými „slavíky“, nebo Cimbálová Hvězdice - jakýs kolotoč zvonečků, jenž jsme napodobili zvonky v rukách.

Zrunkovy Vánoční mše kombinují po prastarém zvyku úplný liturgický latinský text mešního officia, do kterého vkládají jeho překlady, parafráze, komentáře, „pastorelly“ - často velmi vtipné.

V těchto tropech (řec. tropos→lat. tropus=vsuvka) tropí trapasy netropičtí pastýři, naši „Valaši“ (Vlaši?), kteří jsou od Slováků na západě, pro Čechy na východě, Moravanům na severu, Polákům na jihu; zkrátka, všudypřítomné faux-pas, které je třeba dát Bohu. To jsme my všichni!

Pro běžného věřícího bylo věrohodné potkat se v Betlémě se zvířátky, které dnes známe jen okrajově, jako exponáty z musejních vitrín, ale pro venkovského člověka byli tito tvorečci důležití stejně jako sourozenci, možná ještě víc.

Ve vánoční mši pak bekání ovcí nebo zakomponovaná komická vložka o pokažené a zase napravené hře dvou muzikantů před Jesličkami je příběhem Spásy, nic míň! Nesnižuje transcendentální vážnost bohoslužby, ale prohlubuje nám Nebe. Tak je to i se samotnou improvizací – učíme se Nebe dobývat, ale někdy nám to nejde. Zrunkova mše je v tomto směru bezbolestnou cestou, kde jen úcta k Bohu je důležitá, nikoliv vážnost výrazu a uhlazený styl přednesu -- takové pojetí zbožnosti vždy smrdí farizejstvím... Maestro Zrunek, vynikající kněz-kazatel složil část Benedictus jako stádo beekajících oveček. Jednak jako sám starostlivý duchovní pastýř, jednak tím připomenul známé kázání Svatého Františka při půlnoční mši v Greccio: při vyslovování všech slabik „be-„ něžně pobekával „beee- bee-„ ...

Troufnu si tvrdit, že Zrunkova hudba je životodárná: před skoro třiceti roky jsme první ze mší, vydanou Dr. Máriou Terrayovou (Bohu díky!) ve faximile s několika přáteli muzicírovali na předsilvestrovském abstinentním večírku. Má žena ve vysokém stádiu těhotenství se békání, popletené musice u Jeslí a neotesaným řečem pastýřů tolik upřímně smála, že se ráno na Silvestra šťastně narodila má první dcera Kateřina. Bohu díky! Loužičky se nepočítají...

Proč to všechno? Abychom Ježíška nechali v každé chvilce, která nám tu v tom Světě ještě zbývá, znovu a znovu se rodit ve svém srdci. To není fráze – s každým človíčkem se nám už vždycky rodí i Ježíšek, tedy i Bůh. A theologicky? „Cokoliv jste udělali pro toho nejmenšího z mých, pro mne jste udělali...“. A je to! MP